Kolonie Aldebaranu obnovila spojení se čtenáři

Titul Aldebaran se zařadil mezi mistrovská díla evropského komiksu, ačkoliv konkrétně u nás tento francouzský titul od původem brazilského umělce až tak známý nebyl. Luiz Eduardo de Oliveira, užívající pseudonym Leo, tímto dílem v podstatě položil základní kámen vlastnímu vesmíru, které získalo označení Leoversum. A jiný vesmír to byl doslova. Vycházel sice z toho, co známe a co je nám blízké, ale jeho fantazie dostala prostoru, kolik jen chtěla. V čem spočívá jeho kouzlo, jímž si získal takovou nebývalou pozornost a inspiroval čtenáře téměř k fanatismu?

Bylo jednou jedno souhvězdí…

Na začátku roku 2047 lidstvo díky sondě Galileo Galilei získalo informace o nálezu první planety podobné Zemi. Nacházela se v souhvězdí Býka a obíhala kolem hvězdy Aldebaran. Od Země byla sice vzdálena 64 světelných let, ale to už pro nás nebyl až takový zádrhel. Díky objevu metody jak cestovat na tyto daleké vzdálenosti, o níž lidstvo vědělo už bezmála 10 let, se kolonizace stala realizovatelnou. Trvalo to celých 8 let, než na planetě Aldebaran-4 přistála první lidská posádka průzkumníků. Následně proběhla série výzkumných misí a došli k závěru, že planeta je obyvatelná. Na základě rozhodnutí OSN se začalo s přípravami kolonizačního procesu. V červnu roku 2078 bylo na planetu úspěšně dopraveno prvních 1500 osob. Došlo k vybudování první základny a založení hlavního města Anatolie, pojmenovaného na počest prvního prezidenta kolonie – Anatola Lemterika.

Moře se prostě z ničeho nic zbláznilo

Příběh, který je zpracováván v komiksu, začíná zvláštní událostí na pobřeží jedné menší vesnice. Kim si všimne desetimetrového mořského savce, který se náhle vypotácí z vody, ulehne do písku a pokorně spočine. Nebylo by na tom nic divného, kdyby tento druh žil na širém moři, daleko od pobřeží, kde se živí řasami a v podstatě nemá důvod putovat na pevninu. Současně s tímto incidentem zjišťují rybáři, že snad zmizely všechny ryby z dosahu a zmateně se vracejí s prázdnými sítěmi domů. Ve vesnici se objeví tajemný muž v džínsovém outfitu, představí se jako Driss a varuje obyvatele, aby co nejdříve opustili vesnici a na nějakou dobu se vzdálili do vnitrozemí, že jim hrozí nebezpečí z moře. Nemůže si ale dovolit říct mnoho a tak se stane, že ho sice místní vyslechnou, ale neposlechnou.

Z rybářské lodi se vrací Mark, blonďatý mladík, který se chystá vyzvat na ples Nelii, sestru zmiňované Kim, ale dostane košem. Když si na pláži vylévá srdce svým kamarádům, přijede plachetnice Windcar, místní taxi služba, a z ní vystoupí sličná reportérka Gwendoline Lopesová. Ta se začne vyptávat po tajemném Drissovi a jeho proroctví. Jelikož tento muž už vyrazil na jih do jiné vesnice a taxi už bylo také mimo dosah, tak Mark nabídl Gwendoline odvoz. Jenže cestou se stala taková zvláštní věc – moře zhoustlo a to tak, jako by z něj byla pevná látka. Utekli tedy po povrchu až na bezpečnou souš a pozorovali z dáli, jak moře pohltilo jejich loď. Pokračovali pěšky a potkali Kim, Nelii a jejich otce na pojízdném voze. Vyjeli společně menší kopec a vyhlédli směrem k moři. Zdálo se, že je opět ve správném skupenství. Pak se z vody vymodeloval sloup a další útvar, něco jako chapadlo, které nad válec umístilo jakousi kouli, chvíli to jen tak existovalo a náhle se to z pevného skupenství rázem rozteklo v kapalinu. Moudří z toho nebyli, ale překvapení a fascinovaní rozhodně ano.

Vědci, kteří ví, že nic neví

Postupně v příběhu dojde ke spojení s Drissem a Alexou, což jsou příběhově významné postavy. Jedná se o vědce, kteří zkoumají oceán a jeho chování. Dokonce k tomu vlastní primitivní, ale funkční letadlo. Jenže z politických důvodů jsou v utajení. Většinu času ale buď nic moc o tom, co se to v té vodě děje, neví a nebo vám to nechtějí říct. Čtenář je zahlcen otázkami, jejichž odpovědi k němu přicházejí tak pomalu, jak jen to je možné. Stále jsou tam nové zápletky, intriky, změny plánů, všechno se komplikuje. V jistou chvíli máte až pocit frustrace, ale stále doufáte, že už snad něco by každou chvíli už mohlo vyplout na povrch.

My tomu říkáme Mantrisa

V hlubokých vodách daleko od civilizace žije inteligentní tvor, jehož plné pochopení přesahuje naše možnosti. Umí měnit skupenství vody, tvořit z vody všelijaké nové útvary, požrat veškeré živočichy v dosahu, ale také má něco, co všichni lidé chtějí. Jenže ono samo si to vybírá, komu to dá a komu ne. Neprozradím, co to je. Nicméně vrátím se k bytosti jako takové. Jak přesně Mantrisa vypadá není jisté. I když někteří spatřili obří hlavu, která se náhle vynořila z moře a sledovala je, nemůžeme si být jistí, zda je to skutečná podoba nebo jen jedna z mnoha, jež si tato bytost právě oblékla. Ráda si pohrává s geometrií a vytváří všelijaké nepopsatelné útvary. V tomto ohledu vidím jistou spojitost s mýtem Cthulhu – nehledě na fakt, že ten užívá podobu chobotnice, což není tak daleko od toho, co může i Mantrisa. Ačkoliv schopnosti Mantrisy jsou svým způsobem děsivé, nejedná se o bytost, jíž by se měl každý bát, na rozdíl od děsivého Cthulhu. Je pravda, že i Mantrisa dokáže nemilosrdně zabíjet, ale …

Před vesnicí vedla cesta trochu ze svahu. V první zatáčce byl výhled na všechnu zástavbu až k přístavu. Naše vesnice jednoduše zmizela! Něco přišlo z moře a všechno zničilo! Něco nepředstavitelně velkého. A když se ten tvor stáhl, zanechal po sobě lepkavou štiplavě smradlavou látku pokrývající všechny trosky.

str. 30

Země o tolik jiná a přitom stále stejná

Planeta Aldebaran, ačkoliv je v mnohém odlišná, se ale v jistém směru od té naší planety až tak moc neliší. Aldebaranská politická situace dospěla do fáze totalitní, resp. tu převládá církevně militaristický totalitní režim. Autor zde vychází z vlastní zkušenosti s vojenskou diktaturou, kterou zažil v Brazílii, z níž právě z těchto důvodů utekl. Jeden by si řekl, že lidstvo na nové planetě začne jinak a že se bude vyvarovat starých chyb, ale ne – lidstvo je nepoučitelné.

Pralesy i bažiny vycházejí ze skutečných brazilských předobrazů, až tedy na fantaskní živočichy a rostliny. V tomto ohledu má autor natolik bujnou fantazii, že dokázal vytvořit celou plejádu nových a zajímavých tvorů. Kniha je prokládaná nákresy s popisky, co je to za tvory a v čem je jejich specifikum. Kupříkladu Oštěpník je opeřený letec s rozpětím křídel až 4 metry, jehož zobák připomíná oštěp, kterým svou kořist probodne a vysaje z ní krev. Mě osobně zaujaly Karavely – obří létající býložravci, kteří si umí vytvářet hélium a uchovávat ho ve velkém měchýři, díky čemuž se vznáší. Hélium z nich lze odčerpávat, aniž by se jim ublížilo, a využívat jako pohon vzducholodí, jimiž se zde cestuje na delší vzdálenosti.

Oceán je pro planetu Aldebaran klíčový, jelikož 90 % povrchu zabírá právě on. Příběh si v podtextu zahrává se známou myšlenkou, že lidstvo ví o vesmíru víc, než o tom, co je v hlubinách oceánů, což je neoddiskutovatelný fakt. Lidstvo hledí ke hvězdám a sní o budoucnosti, zatímco se z oceánu vynoří inteligentní bytost a pozře je. Tragikomická představa? Na Aldebaranu nic nemožného.

Vizuální nostalgie

Těchto prvních pět svazků, které dohromady tvoří tuto publikaci Aldebaran, vycházelo mezi lety 1994 – 1998. Zpracování tedy odpovídá staršímu pojetí komiksů. Na rozdíl od novodobých akčních prvků, mezi které patří nadužívání citoslovcí, zde je vše vyprávěno decentním, milým způsobem. Nahota je zde také zobrazována ,,důstojně“ byť si místy zahrává s lehce vyzývavým pojetím. Některé ženy mi připadají v obličeji stejné a liší se jen barvou a délkou vlasů, popřípadě barvou očí, což je třeba případ vědkyně Alexy a novinářky Gwendoline. Někteří muži mají ženské rysy a tak hudebník José a mladičká Kim vypadají skoro stejně. Také jsem si všimla drobných výtvarných chyb, že v některých náhledech má postava tričko s pruhem, který vede od podpaží k podpaží a v následující scéně se pruh změní v kruh a obepíná už celé tělo postavy, pak je z toho zase jen ten pruh (str. 113) atp.

Výtvarné pojetí sice nedosáhlo žádného výrazného ,,wow“ efektu, co se techniky týče. Tedy alespoň ne v dnešní době, tenkrát to mohlo být jinak. Čím ale autor umí překvapit jsou vlastní fantaskní tvorové a rostliny, jimž dokázal vdechnout život a působí uvěřitelně. Ve výsledku výtvarné dílo hodnotím jako velice vydařené a jsem ráda, že to autor nepřeháněl s futurismem.

Stojí Aldebaran za přečtení?

Rozhodně ano, pokud je vám jeho tematické zaměření sympatické. Dokonce ta nostalgie je ve výsledku příjemná. Cestování v čase do budoucnosti, kde ovšem cítíte dech minulosti, je zajímavý zážitek. I když některé zvraty byly předvídatelné, mnoho událostí ale nebylo. Napětí v příběhu je místy až frustrující, to je pravda, ale vydržte to – nakonec se vše vyjasní. Já doufám, že se Crew podaří vydat i další pokračování z tohoto Leoversa. Budu trpělivě čekat a těšit se.

Děkuji nakladatelství Crew za poskytnutí recenzního výtisku.