Pokoj v barvách štěstí – únos s nevyužitým potenciálem

Pokoj v barvách štěstí vás okamžitě vrhne do děje, žádný pomalý úvod. Prvních několik kapitol autor nemilosrdně přeskakuje a příběh díky tomu začíná v obrovském tempu. To ale po pár stránkách zmírní, protože to přece jen bez nějaké expozice nejde, a tak autor ji trochu nemotorně do textu ,,vešroubuje“.

Dozvídáme se o bezejmenném stalkerovi, který unese 15tiletou dívku – tu posléze nazve Sači. To, že se jedná o příběh únosce a jeho oběti je v komiksu několikrát přímo zopakováno, kdyby na to čtenář náhodou každých dvacet stránek zapomínal. Ano, je to kvůli tomu, že kapitoly vycházeli postupně, ale bylo tomu tak na webu. Není to jako v časopise, kde můžete začíst číst od třetí kapitoly, protože číslo s první kapitolou nemáte. Na webu se vám tohle nestane, prostě klikáte od začátku. Samozřejmě člověk zapomene všechny podrobnosti mezi tím, než vyjdou nové kapitoly, ale je úplná zbytečnost, aby v každé kapitola byla přes celou stránku rozplizlá věta: „Náš vztah není normální, on je totiž únosce a já jeho oběť.“ Nebo její obdobné variace. To akorát překáží.

Jejich vztah není normální, on je totiž únosce a ona jeho oběť

A není normální ani na poměry jejich rolí. Pro Sači totiž onen únos představuje vysvobození. Vysvobození od jejich rodičů – tyranů, ale také od jejich spolužáků, kteří ji šikanují a od jejího učitele, který ji sexuálně zneužívá. Sači tedy bere tuto situaci jako šanci na štěstí – i toto slovo bude zaznívat často.

Sači je svým životem velmi traumatizována, což zní nutně nemusí dělat zajímavou postavu, ale v této manze tomu tak je. Určitě nelze čekat, že její „poruchy“ budou kdovíjak realistické, ale je zajímavé sledovat její chování a pohled na svět nejen v kontrastu s realitou, ale i v rámci interakce mezi ním a bezejmenným únoscem.

I on, je bezpochyby zajímavým charakterem, i když o něm se v první knize nedozvíme tolik jako o Sači. Navzdory tomu autor Hakuri předhazuje otázky o jeho minulosti, na které čtenář chce znát odpověď a určitě jsou hlavní motivací číst dál.

Interakce mezi Sači a jejím únoscem jsou tím „masem“ mangy. Většina knihy se proto odehrává v jednom pokoji, kde si spolu postavy povídají – například u koupání nebo vaření. Tady manga velmi dobře funguje, ale nikdy se nejedná o nic pohlcujícího, co by čtenáře přimělo hltat každou stránku. Navzdory kontroverznosti tématu se tedy jedná spíš o odpočinkové čtení. I tomu napomáhá epizodičnost jednotlivých kapitol, nějaký širší příběh se odehrává až v druhé půlce knihy. Epizodičnost zde neberu jako zápor, naopak oceňuji tu „odpočinkovost“ ale je pravda, že až na tu dokola omílanou větu, žádný hlubší dojem manga nezanechává.  Možná až s výjimkou samotného závěru, uvidíme, kam se bude série dál ubírat.

Jejich vztah není normální, on je totiž únosce a ona jeho oběť

Kresba je zvládnutá velmi dobře. Sači má možná trochu nevýrazný design, ale ten únoscův je velmi povedený. Až na jeden častý jev v manze, kdy autor nenakreslí postavám oči, když jsou moc daleko v záběru, se v ní těžce hledají chyby. Snad jen oči postav výjimečně ujedou o pár milimetrů vedle. Problémem kresby může být její tuctovost. Je dobře udělaná, ale stylem, který čtenář může vidět ve stovkách dalších mang. Přestože není originální je ale třeba ocenit její řemeslné zpracování. Jen prostě ničím neohromí.

Manze bych nejvíc vytknul jednu věc. Je otázka, zda to je důvod časové tísně nebo lenost autora, ale až moc se stává že na panelu jsou jen postavy a žádné pozadí. Ano, příběhu to nijak neškodí, hlavně díky tomu, že právě na konverzaci dvou lidí celá manga stojí. Ale když se děj odehrává v pokoji, o kterém bylo jasně řečeno, že je vytapetován fotkami, a pak ty fotky vidíte tak na třech stránkách v celé knize, ubližuje to ponoření do děje. Místo nich vás čeká jen bílá plocha, sem tam kus nábytku.

Také se občas stane, že postav kolem sebe mají jakousi bílou auru – to, aby autor nemusel kreslit to, co se děje přímo za nimi, když v pozadí probíhá nějaká akce. To vadí trochu méně než absence pozadí, ale znovu – vytrhává to z děje.

Jejich vztah není normální, on je totiž… však to už znáte

Pokoj v barvách štěstí nedělá nic vysloveně špatně. Jenže ani nedělá nic vysloveně skvěle. Z námětu šlo určitě vykřesat mnohem více a nezbývá než doufat, že tomu tak bude v dalších knihách. Je skvělé mít v česku i jiné mangy než ty největší hitovky, ale zatím nejde říct, že by Pokoj v barvách štěstí byl jakýsi skrytý klenot. Fanoušci psychologických příběhů, co si chtějí trochu odpočinout mangu asi ocení, ale ostatní čtenáři mang můžou ještě počkat na naši recenzi druhého dílu, zda bude mít větší štěstí.

Děkuji Crew za poskytnutí recenzního výtisku.