Pokoj v barvách štěstí 2 stagnuje více, než by bylo zdrávo

Mezi všemi velkými jmény, co u nás vychází za mangy, je i pár menších. Tito outsideři mají i přesto potenciál zaujmout. Nějak si tu cestu z Japonska do Česka najít musely. Pokoj v barvách štěstí je přesně takovým trpaslíkem.  Jenže jak jsme zjistili v naši recenzi na první díl, nápad jistě dobrý, ale zpracování mohlo být lepší. Nedávno vyšel druhý díl této psychologické mangy o vztahu mezi únoscem a jeho obětí. Je to tedy lepší?

Stále ta ohraná píseň

Předchozí díl končil velmi slibně. Druhá polovina svazku opustila od epizodického formátu a rozjela napínavější příběh s příslibem dalšího vývoje. Jenže druhá kniha začíná stejně jako první – epizodicky. Znovu nás čeká soubor povídek ze života dvou protagonistů, jak ve svém bytě dělají všední činnosti a přitom usilovně přemýšlí o vzniklé situaci. A znovu čtenář čte úplně to samé.

Takovéto kapitoly jsou lehce zaměnitelné. Děj nikam neposouvají, jen kvanta vnitřních monologů o tom, že jejich vztah je „zvláštní“. Nic, co by čtenář už dávno nevěděl. Občas probleskne pár nových slov, například o minulosti únosce – což by čtenáře fakt zajímalo – ale veškeré nové informace jsou následně utopeny v oceánu balastu.

Pozor, zvrat

Podobně jako v prvním díle ale přijde razantní změna v druhé půlce svazku. Kniha totiž představí dvě nové postavy, které sice nejsou kdovíjak originální, nebo hluboce promyšlené, ale příjemně do celého konceptu hážou vidle. Nejlepší kapitola je tak čtvrtá, protože ta se celá odehrává z pohledu únoscovi kolegyně z práce. Čtenář je tak ušetřen monotónních monologů a docela se jejím chováním baví.

Zbytek knihy rozjíždí další, delší příběh, který navazuje na téma naťuknuté na konci předchozího svazku a více rozvinuté ve druhé kapitole knihy. Zápletka o anonymovi vydávajícím se za únosce je zajímavá především díky antagonistovi. Závěr knihy pak nabízí velmi povedený cliffhanger, který přiměje chtít pokračovat dál. Škoda, že kniha nezačíná tak silně, jako končí, ale určitě lepší případ, než kdyby to bylo naopak.

Akci nečekejte

Třeba uznat, že když Pokoj v barvách štěstí dělá něco správně, tak to dělá fakt dobře. Kdyby se ubrali ohrané monology a víc se soustředilo na konverzaci mezi dvěma hlavními aktéry, jedině by to prospělo. Protože chemie mezi nimi je. Dialogy, ačkoliv trochu excentrické, ubíhají pěkně a evokují v česku zatím opomíjený žánr Slice of life.

Nečekejte tedy akci, pokud se manga rozpohybuje, tak akce v panelech není úplně dotažená a občas působí komičtěji, než by měla. Přesto je dobré, že tam rychlejší momenty jsou, kvůli tempu vyprávění.

Stylu konverzačního dramatu nahrává i kresba, která je svým pozadím minimalistická, ale co se modelů postav týče, není moc co vytknout. Znovu můžu zopakovat, že titulní pokoj je vytapetovaný fotkami, které na skoro žádném panelu nejsou vidět, ale je pravda, že by to zkrátka rušilo (stejně tak je pravda, že fotky jsou vidět mnohem častěji). Takhle se čtenář může ponořit do interakce dvou podivínů, kteří se možná měli, možná nikdy neměli setkat. Sem tam je navíc vše okořeněné prozrazenými drobky z únoscovi minulosti a je to koření, které vás přiměje jíst dál.

Jen kdyby se neopakovali ty samé monology pořád dokola. A ano, uvědomuji si, že se pořád dokola opakuji i já, proto se už odmlčím. Kdo nemá dost, nechť se podívá na naši recenzi prvního svazku.

Druhý díl Pokoje v barvách štěstí tedy ve finále vyznívá stejně jako první a nabízí se otázka, zda bude v dalším díle situace jiná. Jelikož ale autor velmi dobře navnazuje čtenáře k dalšímu čtení za vidinou vyřešení otazníků, které se mu v hlavě objevují, ještě si jeho dílo šanci zaslouží.