Skleněný hotel aneb možná se to opravdu stalo

Do ruky se mi dostala kniha Skleněný hotel od kanadské autorky Emily St. John Mandelové. Bylo to pro mě první setkání s její tvorbou i přesto, že už má za sebou celkem 5 úspěšných knih, šestá vyšla teď nedávno. Kromě toho byl podle jedné z jejich knih – Stanice 11, natočen i seriál, který je nyní dostupný na HBO Max. Tak jaká je její poslední kniha, která vyšla v češtině?

Konec je začátek

Pokusím se vám nastínit příběh s co nejméně spoilery, ačkoliv ten největší vám prozradí sama autorka hned na začátku. Celá kniha začíná koncem, tedy téměř. Celé to začíná mladou ženou jménem Vincent, která se topí v moři. Víte, co se říká – když člověk umírá, proběhne mu celý jeho život před očima, a tak i Vincent prochází různými vzpomínkami. I když – jsou to jen vzpomínky? Přestože je příběh převážně o Vincent, je vyprávěn z pohledu různých lidí, kteří se s ní aspoň jednou setkali. Vincent vyrostla v ulici, která má dva slepé konce a dostat se tam dá jen po vodě. Brzy, po zmizení její matky, odchází bydlet ke své tetě. Po letech se ale vrací, aby pracovala jako barmanka v hotelu ze skla uprostřed divočiny. Zde potkává bohatého muže, který jí nabídne život v luxusu výměnou za to, že bude jen předstírat, že je jeho manželkou. A tak s ním tedy odchází, aby žila život, o kterém si myslí, že ho chce. Ale ne všechno je takové, jak se na první pohled může zdát.

„Jak může být ulice z obou stran slepá?“
„Pokud je přístupná pouze z lodi nebo hydroplánu. Představ si takovou řadu domů podél zátoky. Všude kolem les, voda a nic jiného.“
„Vy jste měli člun?“
„Někteří lidé měli svůj vlastní. My ne. My jsme ráno jezdili do školy pošťáckou lodí, na molu na druhé straně pak na nás čekal autobus a odvezl nás do nejbližšího města. Až do mých třinácti jsme neměli televizi.“
„Co tím chceš říct, že jste neměli televizi?“ Mirella se na ni dívala, jako by jí právě řekla, že je z Marsu.
„No, no nebyl tam signál.“

Skleněný Hotel, s. 82

V zásadě je to celkem jednoduchý příběh o mladé ženě, která vyrůstá v chudobě a snaží se to změnit tím, že se vdá za bohatého muže, kterého nemiluje. Tedy v tomto případě se jedná o svatbu na oko, ale to na věci nic nemění. V průběhu se do toho zamotá ještě Ponziho schéma, prostě takový standard. Avšak autorka příběh okořenila náznaky tajemna, takže vám nuda rozhodně nehrozí. Ty jsou v příběhu rozhozeny celkem sporadicky, ale natolik často aby rozjitřily vaši představivost a udržely vás u knihy. A jsou tak nejasné, aby u vás roztočily kolečko konspiračních teorií o tom, o co se v tom příběhu vlastně jedná. Manelová vypráví příběh různými technikami a každá z postav, která dostane svůj hlas, ho má jiný než ti ostatní. Díky tomu je každá kapitola o dost jiná než ta předchozí a řádně to udržuje vaši pozornost.

Minulost, přítomnost, budoucnost. To je přece jedno

Jak naznačuje začátek knihy, příběh neplyne lineárně. Přeskakuje z minulosti do budoucnosti, a pak se opět vrací k přítomnosti. I přesto, že se čas i prostředí a dokonce i postavy mění s každou kapitolou, v příběhu se neztratíte. Spíš si budete říkat – proč vám to vlastně autorka vypráví? Jaký to má smysl? Ale vše se nakonec spojí a na konci už víte vše. Kniha se čte velmi dobře. I když v ní není téměř žádná akce, příběh má spád a čte se jedním dechem. Autorka nepoužívá zbytečně komplikované věty a píše svižně. Prostě a jednoduše to přečtete jedním dechem a to hlavně proto, aby jste zjistili, co je oním mystériem, které se vine celým příběhem jako tenká nitka.

Propagační materiály označují knihu jako mysteriózní thriller. Mysteriózní určitě, ale thriller? To se mi moc nezdá. Mně to thriller nepřipomíná. Tedy aspoň ne ty, co většinou čtu. Napětí tam sice je, ale nepříliš silné. Já osobně bych to nazvala spíš magickým realizmem. Během čtení jsem si často říkala, že mi Skleněný hotel připomíná díla Gabriela Garcíi Marquéze či Haruki Murakamiho. I když taky ne zcela. Ten magický realizmus není u Manelové tak silný, jako u těch dvou.

Když později leží na nepohodlné posteli, nikoliv v paralelním životě, ale v tom neskutečném skutečném, uvědomí si, jak hrozně nefér to celé je. Když už musí vidět duchy, proč ne svou pravou ženu, svou první partnerku, a ne tu druhou – svého spiklence, svou milovanou Suzanne -, nebo proč nemůže aspoň vidět Lucase? Není mu dobře. Tráví v paralelním životě mnohem víc času než v tom skutečném, a uvědomuje si, že mu realita proklouzává mezi prsty. Bojí se, že zapomene, jak se jmenuje, a pokud zapomene, kdo je, pak zapomene i na svého bratra.

Skleněný Hotel, s. 221

Číst či nečíst?

Pokud mám mluvit za sebe, tak mě kniha bavila a přečetla jsem jí zhruba během tří dní. Líbila se mi natolik, že si ráda přečtu i další knihy této autorky. Avšak kniha je napsaná v dost specifickém stylu, který nemusí sednout každému. Pokud jste někdy četli knihu, která spadá do magického realizmu a nelíbila se vám, pak si troufám říci, že tohle není kniha pro vás. Avšak můžu se samozřejmě mýlit, přece jen není to čistě jen magický realizmus. Nejlépe pokud to vyzkoušíte sami. Není to úplně lehké čtení na letní dovolenou, příběh vás donutí často přemýšlet. Takže pokud je tohle, co hledáte, pak jste to našli. A pokud není? Stejně to zkuste, protože Skleněný Hotel za to stojí.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkujeme knihkupectví Kosmas, kde si recenzovanou knihu samozřejmě můžete pořídit a mnoho dalších.