Knihy Literatura Recenze

Vazači Zhouby – česká fantasy od týpků hrajících Dračák

To se takhle jednou sešla skupinka lidí, kteří si dali jméno Strangers and Dragons a rozhodli se posunout jejich lásku k fantasy o trošku dál. Pakliže jste na tuto skupinku nikdy předtím nenarazili, jak oni sami píší, jedná se o skupinu lidí, které naprosto pohltily příběhy o dracích, elfích, čarodějích a trpasličích válečnících. Tak nějak vznikla skupinka lidí, která má ráda „Dračák” a natáčí o tom videa na svém Youtube kanále. Nyní se na bázi všech těch zážitků a odehraných her rozhodli sepsat fantasy knížku, kterou pojmenovali Vazači Zhouby a jejíž recenzi budete mít v následujících řádcích k dispozici.

Jméno tedy již znáte, ale o čem tato nová fantasy má vůbec být? V jejím popisu se uvádí: „Jedná se o výpravné fantasy pro všechny, kteří vědí, že na světě neexistuje pouze černá a bílá, a že příběhy i život se utváří sérií těžkých rozhodnutí.” Aktuálně na vydání jejich knížky hledají podporu od svých fanoušků a všech, které zaujala synopse jejich příběhu, prostřednictvím Startovače. Pokud usoudíte, ať z této recenze či z popisu příběhu, že byste chtěli podpořit Strangers and Dragons ve vydání jejich knížky, můžete tak učinit pod tímto odkazem.

Tři postavy vládnou příběhu

Nechme představování a lehčí propagaci za sebou. Nyní k samotné recenzi. Jak ve výsledku dopadla tato nová česká fantasy? Pro každého asi trošku jinak. První na co narazíte při otevření knihy (a ano, jelikož v době psaní této recenze je již nadmíru jasné, že kniha skutečně vyjde, mohu si o tom dovolit takto hovořit) je fakt, že knihou budete doprovázeni ne jednou, ale hned třemi hlavními postavami. Coriel, Jiskra a Velehlas budou soupeřit o vaši pozornost při průběhu čtení. Příběh se tak odehrává ze tří různých úhlů pohledu, kdy každá postava má jiné predispozice a na určité události bude tak shlížet o trošku jinak než ostatní. Aby toho však nebylo málo, kniha nezůstane pouze u těchto úhlů pohledu. Ještě tu máme magistra Skelena, jehož pohledem budeme sledovat druhou stranu mince, tedy hlavního záporáka.

Možná si říkáte, čtyři postavy, čtyři různé pohledy na děj. Není to trochu moc? Záleží. Co se týče magistra Skelena, jedná se o vedlejší postavu, která nám vždy tu a tam dodá potřebné střípky z opačné strany konfliktu a do určité míry vždy posune děj o kus dál. Hlavní část si však pro sebe snaží rozdělit již zmínění tři hrdinové. Nemají však stejný prostor, během čtení minimálně pocitově převládá pohled Coriela a Jiskra s Velehlasem se dělí o zbytek. Než však zhodnotím svůj postoj k této roztříštěnosti vyprávění, zhodnotím nejprve základní zápletku a charaktery postav, ať už těch hlavních či vedlejších.

Pakliže si nechcete, byť i v té nejmenší možné míře, nechat vyzradit cokoliv co se zápletky týče, přeskočte následující odstavec. Příběh je poměrně přímočarý. V zemi, kde se děj odehrává se vyskytuje nemoc zvaná Zhouba, která činí z nakažených lidí „zombie”. Byť autor nechce využít tohoto názvu, je to fakticky to, proti čemu naši hrdinové stojí. Z lidí se stávají chodící bezmozkové, kteří se ženou krajinou a ničí vše co jim přijde do cesty. Do této pandemie znenadání přijde někdo, kdo dokáže využít oné nevalné situace. Ten někdo nosí přezdívku Vazač. A proč zrovna Vazač? Jednoduše dokáže to, co tato přezdívka nastiňuje. Dokáže určitým způsobem převzít kontrolu nad nakaženými. Jak si dokážete představit – díky této vlastnosti vytváří z nemocných ohromné armády, které ničí vše co jim přijde do cesty. V tento moment začíná příběh knihy, kdy se proti onomu Vazači a armádám lidí infikovaných Zhoubou se vypravuje armáda senátu v jejímž středu kráčí naši tři hlavní hrdinové.

Nemastný, neslaný příběh

Samotný námět, musím sám uznat, nezní vůbec špatně. A když se dozvíte po pár chvílích, že jste ve světě magie, kde lidem vládnou nejrůznější božstva, která se snaží navzájem zničit, existují tu nesmrtelné bytosti a nejrůznější rasy, začnete se olizovat nad všemi možnostmi kam by se příběh mohl vydat. Bohužel tento zajímavý námět nedojde svému úplnému naplnění. Příběh jako takový nemastný, neslaný. Ničím příliš nenadchne, nepřekvapí a patrně si budete místy připadat, že už jste ho někde jinde již absolvovali. Příběhu chybí jiskra (pun intended) a hlavně jakékoliv napětí, ať už emoční či dějové. Vyprávění plyne a vás ani moc nebude zajímat, co se ve skutečnosti za tím vším skrývá. Ve finálním rozuzlení na posledních deseti stránkách jste tak vyčerpáni všedností a nudou, že vás ani ten konec nedokáže vytáhnout z převládající letargie.

Tento stav je způsoben spěchem a zkratkovitostí. Jedná se o všudypřítomné problémy od počátku do konce. Čtenář není po celou dobu nedostatečně vtažen do děje, události se odvíjí tak rychle, že není možné se s jakoukoliv postavou více sžít a vcítit se do ní. Stejná situace je i u popisu prostředí. Děj nás ponechává v prázdnotě tam, kde u jiných knih byste dostali popisy přírody, okolí, charakterů postav, počasí, zkrátka všeho možného, aby tím autor docílil vtažení a uchycení čtenáře do daného místa a času, kde se daný děj odehrává. Zde nic takového nenajdete. Nemějte mi to za zlé, ale pakliže jste si přečetli volně dostupný úryvek z výše přiloženého Startovače, za mě osobně jste dostali jste tu nejlepší pasáž, kterou kniha obsahuje.

Horší hlavní postavu jsem snad nezažil

Příběh tedy není to nejlepší na co v této knížce narazíte. Co tedy postavy, ať už hlavní hrdinové, záporáci či vedlejší přicmrndávači? Tady bude největší kontroverze této recenze. Já absolutně nenávidím hlavní postavu Coriela. Dokonce i po více než týdnu od přečtení si myslím, že příběh by nabyl lepší čtenosti a celkově i spádu, kdyby buďto tato postava zemřela na konci volně dostupného úryvku, kterážto smrt by posloužila jako katalyzátor pro Velehlase případně i Jiskru, nebo by Coriel byl jen postavou v pozadí, bez jakékoli důležitosti v ději.

Jedná se o stereotypní postavu. Je to případ, kdy autor zkombinoval snad všechny možné nejlepší vlastnosti a dal je jedné postavě. Coriel je takový všeumětel, Mary Sue a Brouk Pytlík dohromady, a to vše bez jediné vady. Ano, příběh se nás snaží přesvědčit, že jeho vadou je nerozhodnost, ale ve skutečnosti tato nerozhodnost ho ani jednou (dobrá možná krom příhody s Kníračem) nekopne takzvaně do prdele, aby se probral a začal přemýšlet, jestli by náhodou neměl jednat jinak. Coriel je po celou dobu takový, jaký je vyobrazen na začátku. Je tu zřejmá snaha přimět čtenáře, že tato postava je něco ve stylu dobromyslného chudáčka, který to myslí dobře, ale ostatní mu to jen kazí. Ve skutečnosti proplouvá příběhem a potencionálními nesnázemi jako nůž máslem a bez špetky sympatie.

Právě tady je ten hlavní zádrhel, co se týče hlavních postav. Žádná z nich v průběhu děje nezažije jakoukoliv porážku, která by jejich charakterem otřásla. Vždy, když je jen nástin neúspěchu, tak se to vše zázračně okamžitě spraví. Hlavní hrdinové neustále ve všem vyhrávají, vše ví, vždy se dohodnou, nestane se jim ani jediná věc, která by jim zkřížila plány a měla na děj reálný efekt. Samozřejmě u záporáka je to přesný opak. Ten se snaží dospět k jeho cíli, neustále se střetává s dalšími a dalšími problémy a ve výsledku prohraje. Jak šokující, nikdo by to v průběhu rozhodně nečekal. Tento rozkol je pak vidět u vedlejších postav. Je jich tu poměrně dost a co je hlavní – z těch pár vět, který jim příběh věnuje značí, že by mohly být tím nejzajímavějším vůbec. Abych ještě více umocnil tuto frustraci dovolte mi následující konstatování – nejlepší postavou celé knížky je Knírač. Přitom je to vedlejší a na první pohled zcela miniaturní postava. Tato persona se vyskytuje pouze v počátcích a co ne nejpřekvapivější v průběhu pěti stran dostane lepší vývojový oblouk svého charakteru než všechny ostatní postavy v knize dohromady. A o to zoufalejší je situace, když zjistíte, jak nevyužitá tato postava je a jak malý dopad má na směřování příběhu.

Foto: Strangers and Dragons

Filozofie na kolečkách

Nekonzistence je další věcí, která postavám ubírá na uvěřitelnosti. Chvilkami vám některé z nich připadají až labilní, aby na další stránce se jako lusknutím prstu chovali úplně jinak. Což o to, ona by změna nebyla ani nijak na škodu, jen je vše neuvěřitelně zrychleno. Na pouhopouhých 200 stranách s tak rozsáhlým ansámblem postav s tolika „zvraty” a myšlenkami, které chce příběh odvyprávět se toho stane tolik, že na samotný závěr nezbývá čas pořádně pro nic z toho. Knížka vždy něco nakousne a už se k tomu nevrátí či to urychlí nebo rovnou raději přeskočí. Napadla mě až hříšná myšlenka, že při čtení si někteří by mohli i myslet, že nečtou samotnou knihu, ale jen jakýsi výcuc z ní.  

I samotná skladba textu a celkového plynutí děje je složena velice podivně a jinak než by jste mohli očekávat. Největší prostor tu zabírají rozsáhlé vnitřní monology postav, filozofické myšlenky, dialogy a samozřejmě v samotném konci nic neříkající úvodní proslovy, které uvádějí vždy danou konkrétní kapitolu. Což by nemuselo ani tak moc vadit, kdyby vám příběh skutečně se snažil něco říct. Omlouvám se případným autorům, ale úvodní proslovy ke kapitole a neustálé filozofování nevede vůbec nikam, je to otravné a místy až urážející. Každá postava se zde chová jak vystudovaný filozof při své přednášce. Žádná z přednesených myšlenek není dostatečně rozebraná, aby měla na čtenáře skutečný dopad. Připadá mi, že se autor snažil na čtenáře nahrnout tolik rozdílných myšlenek doufajíc, že alespoň jedna se uchytí.

Vezměme si ku příkladu myšlenku, se kterou je po celou dobu konfrontován Coriel. Ten musí dokázat převzít odpovědnosti při velení armády, smířit se s lidským utrpením, pochopit něco na způsob vyššího dobra s tím, že k vítězství tu a tam holt vede krvavá cesta. Velice zajímavá myšlenka, která však je tak nezajímavě zpracovaná. Byť je to možná až za hranou a recenze by si neměla dovolovat takovéto popisy, dovolte mi přirovnání s dílem, kde se vyskytuje podobná myšlenka, ale její provedení je diametrálně odlišné.

V době čtení této knihy a setkání se s touto myšlenkou, jsem viděl v televizi díl seriálu M.A.S.H (díl 252). V tomto díle americký generál je v jednu a tu samou chvíli nucen velet ofenzívě. Musí tak nasazovat tisíce vojáků všanc a zároveň jeho syn je v tu samou chvíli na nemocničním lůžku, jelikož byl raněn během trvajících bojů. Generál tak má plnou hlavu starostí ohledně svého zraněného syna, a zároveň musí neustále přemýšlet jak vyhrát nad nepřítelem. Děj plyne a před koncem dílu generálův syn během zotavování umírá. Doktor Pierce přichází generála informovat o synově smrti zrovna v moment vydávání finálních rozkazů. Následující scéna podtrhává vše, o co se ve Vazačích Zhouby příběh snažil ukázat u Coriela. Bohužel na rozdíl od dané scény v seriálu se nebojím říct, že jsem v ději Vazačů dostal desetkrát horší perspektivu na daný problém velení a přijmutí odpovědnosti za smrt ostatních. Schválně si zkuste po přečtení pustit tento díl a porovnat.

Foto: Strangers and Dragons

Konec dobrý, všechno (ne)dobré

Právě jsem napsal něco, co někteří z vás mohou považovat za zdrcující kritiku. Ovšem, když se podíváte na konečné procentuální zhodnocení, můžete být na rozpacích. Jak je možné, že s takovými chybami je dáno knížce takové hodnocení? Důvod je jednoduchý. Je nutné vzít několik věcí na vědomí. Pokud mé informace jsou správné, jedná se o první vydaný literární počin daného autora. Za druhé je znát, že daný svět má bohatou historii, která však nebyla pouze dostatečně prezentována. Autor nestaví na zelené louce, ale má obrovskou zásobu příběhů, které leží v pozadí celého děje a které bezpochyby sloužily jako základ. Za třetí – byť jsou zde pro mě nepřekonatelné překážky, není to nic, co by nemohlo být opraveno a zlepšeno v další knize. Méně filozofování, lepší záběr na jednu myšlenku, lepší práce s postavami (nejlépe jen jeden úhel pohledu s občasnými vsuvkami ostatních postav) a lepší práce se světem a prostředím, kde se daný děj zrovna nachází. Věřím, že by stačilo pár zádrhelů, pár zakopnutí hlavních postav a byl by děj diametrálně lepší.

Bezpochyby příběhu uškodila, krom všech zmíněných věcí, i nejistota pro koho vlastně se příběh píše. Pro děti, náctileté, dospívající, dospělé? Skutečně nevím, rozhodně bych však tento příběh nedoporučoval ani jedné z těchto skupin. Možná, že i zde je zádrhel a autor se snažil, aby každá z těchto skupin dostala alespoň něco a zároveň to bylo přístupné pro každého. Ve výsledku z toho skončil mišmaš. Shrnutí Vazačů Zhouby je proto následovné a finální verdikt si posuďte sami. Doufám, že když autor se napříště více pokusí zatáhnout čtenáře do děje, postav, samotného univerza atd., recenze může být s klidným srdcem ,,10 z 10″ příběh. 

Vazači Zhouby

54% Score

Řekněme si to otevřeně, Vazači Zhouby se nejspíše nestanou vaší nejoblíbenější knížkou i přes hodně nápadité zasazení. Nejlepší doporučení je přečíst si ukázku, která je volně k dispozici. Pakliže vás nadchne nebo vzbudí ve vás zájem a chuť zjistit jak to nakonec všechno dopadne, vzůru do toho. Podpoříte tím minimálně začínající českého fantasy autora. Za mě osobně se jedná o všední, výplachovou fantasy. Nic nepřekvapí, nic nenadchne, za týden nejspíš zapomenete, že jste něco podobného vůbec četli. Ale potenciál něčeho výborného tu bezesporu je. Třeba v následujícím díle

PROS

  • Zajímavý svět
  • Konečné rozuzlení
  • Vedlejší postavy

CONS

  • Příliš mnoho úhlů vyprávění
  • Deus Ex Machina
  • Nezajímavé hlavní postavy, zvláště pak postava Coriela
  • Přehnané filozofování, nedotažení myšlenek

Review Breakdown

  • Postavy 0%
  • Děj 0%
  • Světotvorba/Worldbuilding 0%
  • Tvůčí nápad 0%
  • Popisy prostředí, světa, postav 0%

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.