Vlčice a královna noci není fantasy jen tak pro každého

Českých epických fantasy není zrovna mnoho, a tak je skvělé, když se nějaká objeví. Spisovatel Zdeněk Žemlička sérii o vlkodlačici Kroaně píše již od roku 2005, a v loňském roce mu vyšla již 8. kniha v sérii: Vlčice a královna noci. Děj knih se odehrává na území Čech a Moravy na začátku našeho letopočtu, v době, kdy u nás začala vznikat Marobudova říše. Na světe se potulují démoni, strigy, mory, vlkodlaci či skřítci, a božstva se teprve formují do svých podob. Lidé jsou prostí a drsní.

Kroaně se ale stále daří protloukat se, sílit a získávat na svou stranu mocné spojence. Co na odvážnou vlčici čeká v Královně noci?

Kikimora sem, vlčice tam

Khan a jeho družina se vydávají za králem Marobudem, a následně doprovázejí kupce Valdomara na jeho dlouhé a nebezpečné cestě. Na jejím konci mají jménem Marobuda jednat s rozpínajícícm se Římem. Ještě u Marobuda se od nich odpojí Kroanina dcera Siarka, která se sama vydává na strastiplnou honbu za násilníkem a vrahem Brunem. A k tomu nad Khanem stále visí kletba sedminásobné smrti, kterou na něj uvrhla bruxa Akivasha… která je jim stále v patách.

V knize je, zejména na začátku, dost sexuálních scén, Žemlička se neobává ani trojek. Scény nejsou nijak explicitně popisované, ale přesto je sex protkán celou knihou a zejména ve vztazích Dětí noci hraje velkou roli. Knihu tak nemohu doporučit mladším čtenářům: neužili by si ji pravděpodobně ani kvůli Žemličkově stylu. Ten je nicméně nádherný: kniha rychle odsýpá, vše je velmi dobře a barvitě popsáno a autor si umně hraje se slovy a skládá je do výjimečného díla. Díky tomu je ale Vlčice a královna noci spíše pro náročnější čtenáře, rozhodně nejde o oddychové čtení.

Co je rozhodně zajímavé, je popis Čech a Moravy v době, ve které se děj odehrává, a nebezpečí, která na poutníky i na vesnice číhají. Žemlička popisuje nájezdy lapků i hrdinné odolávání místních bez příkras: ukazuje drsné obyvatelstvo říše, které se snaží neztratit svou tvář ani při setkání s nadpřirozenými bytostmi. Marobudova říše rozhodně nezní jako místo, kde by chtěl někdo z nás žít.

Rozvětvený rod

Ve Vlčici a královně noci je velké množství postav. Pokud jste jako já (bohužel) nečetli předchozí knihy, budete se v nich z počátku ztrácet. Dobrou zprávou je, že pokud zvládnete prvních 50 stran, podaří se vám v nich zorientovat. Zároveň s potěšením kvituji rozdělení knihy na dva příběhy, na výpravu Khana a výpravu Siarky: usnadnilo mi to orientaci v ději a dost to napomohlo právě utřídění všech románových postav.

K srdci mi přirostla zejména vlkodlačice Siarka, dcera Kroany. Částečně to bylo z důvodu, že její linka byla z velké míry jen o jejím stopování a putování, takže jsem se mohla soustředit jen na ni, a nemusela jsem přemýšlet, kdo je kdo. Siarka je ale zároveň velmi dobře napsaná: dospělá žena s tváří a tělem dítěte, rozumná a silná a opravdu mě bavila.

Vlčice Kroana je po sedmi předchozích románech tak trochu OP. Má zázračné oblečení, které se mění dle toho, v co zrovna potřebuje: třeba i v havrana, aby mohla sledovat přátele i nepřátele. Je vlkodlačicí, kikimorou, Dítětem noci, nastávající královnou, matkou… ve všech jejích titulech jsem se upřímně dost motala. Khan vedle ní působí jako slabý příbuzný, jako dítě, které potřebuje neustálý Kroanin a Lilitin dohled. Od začátku jde jen těžko uvěřit, že se z něj má stát panovník.

Zajímavým charakterem je ještě Inana, Khanova dcera se schopností vidění budoucnosti. Svým způsobem celou dobu tahá za nitky osudu, aniž by to někomu prozradila, a její závěřečné vidiny nám prozradí osudy všech postav, z čehož se dá usoudit, že toto byla opravdu poslední kniha ze série.

Ostatní mi přišli víceméně do počtu. Sice jim Žemlička místy přiřkne větší roli, např. bojovnici Nadje, sem tam se objeví nějací staří známí, ale hlavní hrdinové jsou stále nedotknutelní a příběh se zcela logicky točí okolo nich.

Kniha pro náročné čtenáře

Vlčice a královna noci je rozhodně zajímavým dílem. Obávám se ale, že pokud jste nečetli předchozí knihy, mohou vám být osudy jejích hrdinů lhostejné, a Žemličkův krásný, ale poměrně náročný styl psaní vás může od dočtení odradit. Přesto musím knihu alespoň doporučit těm, kdo mají rádi rozmáchlé, na mýtech a pověstech založené fantasy příběhy, s trochou té skutečné historie. Protože takoví čtenáři si Vlčici jistě zamilují. Určitě ale bude předem moudré pohroužit se do předchozích knih v sérii: zážitek z příběhu tak bude jistě ještě o to větší.

Děkujeme nakladatelství Epocha za věnování recenzního výtisku.