V Čepeli Azylu se jde za pomstou a duchem

Čepel Azylu, druhá část českého mixu mezi Zaklínačem a Harry Dresdenem je tu. Benedikt, Gabriel, Yisll a Theodor znovu přicházejí, samozřejmě i s českým Azylem, aby pokračovali ve svém pátrání po nadpřirozeném zlu v našem světě. Pokud však čekáte další výpravu za českými strašidly, musím hned z kraje vaše emoce zbrzdit: tentokrát se podíváme na zoubek duchům ze Španělska.

Viva España!

Duch Gabriel se během noci sebere a vydá se do Týnského chrámu, aniž by svým přátelům cokoliv řekl. Když se tedy nevrátí, začne se Benedikt obávat nejhoršího. Obzvlášť když se dozví, že byl v tom samém kostele nalezen mrtvý španělský lovec Azylu, Don Alejandro. Protože jsou španělský a český Azyl „dvě větve téhož stromu“, vyšle Gellért Benedikta a Yissl pod vedením jeho mladšího bratra a oficiálního lovce Theodora, s tělem do Španělska. Tam se seznámí s chráněnkou Dona Alejandra, Doňou Mireyou, ve které naleznou spřízněnou duši: protože jsou si jistí, že Gabrielův únosce a vrah jejího mistra jsou jedna a tatáž bytost.

Předali dary pro hostitele: Becherovku a vázu z broušeného skla, protože tím Čech nic nezkazí.

Čepel Azylu, str. 50

Tomu, kdo četl Zákon Azylu asi nemusím říkat, že než se lovcům podaří Gabrielovo záhadné zmizení vyřešit a spojit s vraždou Dona Alejandra, do všeho se pěkně zapletou a nepojedou úplně podle pravidel (k prvotní nevoli Mireyi). Z druhého dílu jsem popravdě mnohem nadšenější, než z toho prvního, navzdory tomu, že se v něm v Praze moc neohřejeme. To je asi také jediné, co mě na knize popravdě trochu mrzelo: v prvním díle mě nejvíc bavila právě česká zákoutí plná nadpřirozena. Lukačovičová místo toho z Azylu dělá tak trochu cestovatelskou agenturu. Pokud ale pomineme fakt, že se 90 % knihy odehrává za hranicemi naší malé země, jedná se o velmi zábavné čtení. Malága i Gibraltar totiž působí očima autorky velmi zajímavě a koření svými tajemnými bytostmi celý děj.

Zákony se mají porušovat?

Postavy v Čepeli Azylu od minula prošly drobnými změnami, a to většinou k jejich dobru. Benedikt a Theodor spolupracují o něco nadšeněji a rozhodně si již nevjíždějí do svých dlouhých vlasů pokaždé, když spolu stráví víc než pět minut v jedné místnosti. Theodor je také mnohem smířlivější ke spolupráci s duchy a dalšími bytostmi, už se nesnaží všechny pobít na první dobrou. Je sice otázkou, nakolik za to může Benediktův vliv a nakolik strach o rodinného přítele, ale je to rozhodně pokrok. Bylo ale až zvláštní, jak byl rychle mladší z bratrů nakloněn porušování předpisů Azylu, a to i zahraničního Azylu, trošku mi to k jeho původě dost škrobené nátuře nesedlo.

Co se nadpřirozených bytostí týče, Gabriel je pořád Gabriel. Mírně arogantní, cynický a velmi inteligentní duch. To, že autorka využila jeho trápení pro Intermezza, jsem kvitovala s velkým nadšením, rozhodně díky tomu dostal více prostoru, než minule. Méně času je oproti tomu věnováno golemce Yissl, z mého pohledu druhé – hned po Gabrielovi – nejzajímavější postavě v sérii. Přišla mi tu tentokrát tak trošku do počtu na úkor výskytu Doni Mireyi, což je docela škoda.

Doňa Mireya byla dobře napsaná ženská hrdinka, za to si Lukačovičová zaslouží palec nahoru. Temperamentní, paličatá, odhodlaná pomstít svého mistra za každou cenu: i za cenu vyloučení z Azylu. Přízračný záporák Antonio proti ní působí trochu „nedopečeně“, a jeho hlavní pohnutka překvapila jak Gabriela, tak mě. Nepřišla mi popravdě dostatečně silná na to, co všechno byl pro to ochoten obětovat.

Zajímavý byl ale pohled na španělskou větev Azylu, který se v některých nuancích liší od toho českého, např. tím, že v něm nemají exorcisty ženského pohlaví a jsou více katolicky zaměření. Toto odkrývání lore, kdy se de facto jedná o jednu organizaci, která si ale staví bábovičky jen na svém lokálním písečku, mě opravdu baví.

Vytříbenější styl

Na Čepeli Azylu je hodně vidět, že si je autorka již o dost jistější v kramflecích. Se stylem psaní jsem v prvním díle trochu bojovala, ale ve druhém mu nemám co vytknout, četlo se to skoro samo. Text je protkán humornými narážkami, z nichž jsem ocenila zejména pár těch popkulturních (Duna!). Líbí se mi její pohrávání si s legendami a někdy i reálnými postavami. Mimochodem, tipnete si, jakou roli v knize sehraje Salvador Dalí?

„Použij cokoliv, co funguje, a přežij!“

heslo lovců

Vzhledem k načrtnuté lince s Theodorem, který z bojů nevyšel bez ztráty kytičky, odhaduji, že se dočkáme pokračování, a že bychom se příště mohli podívat do Asie. Oproti dvěma španělsky hovořícím zemím, ve kterých jsme s hlavními hrdiny byli doposud, by to byla zajímavá změna. Ale kdo ví?

Každopádně Čepel Azylu stojí za přečtení, a ačkoliv se dá číst i jako samostatný román, doporučuji si před ní dát i Zákon Azylu, abyste se v postavách a jejich charakterizacích neztráceli. A pamatujte: když budete v nouzi a nebudete znát žádnou modlitbu, nevadí, použijte benegesseritskou litanii proti strachu. Benedikt approves.

Děkujeme nakladatelství Epocha za věnování recenzního výtisku.