Tokyo Revengers 2 nabírají na obrátkách

Pojďme se vrátit zpátky do dvanáct let vzdálené minulosti a podívejme se, jak se daří Takemičimu v záchraně jeho přítelkyně. První díl Tokyo Revengers představil skvělou premisu, ve které autor Ken Wakui smíchal cestování časem a války gangů. Jenže, jak se můžete dočíst v naší recenzi prvního dílu, k dokonalosti ještě mnoho chybělo. Nabízí druhý díl zlepšení? Nebo naopak – manga začala upadat ještě dřív, než pořádně začala?

Duše delikventů

Zatímco první knize šlo vytknout pomalé tempo příběhu, jelikož v ní dlouho trvalo, než se příběh někam posunul a neplácal se na místě v hromadě expozice, stejná stížnost ve druhém dílu neplatí. V této knize příběh velmi zrychluje a nabízí hned několik chytrých zvratů, díky kterým čtenář knihu zhltne na jeden zátah. Člověk se akorát bojí, aby se do toho všeho autor nezamotal až moc. Zejména při cestování v čase je až příliš snadné udělat zápletku děravou, nesrozumitelnou. Už teď se najde několik kandidátů na díry a nelogičnosti v příběhu. Ještě ale brzo soudit, třeba to má Wakui pod kontrolou.

Co se příběhů jednotlivých postav týče, tak mnohem víc prostoru je věnováno Mikeymu a Drakenovi, což je velmi vítané, už v prvním díle oba zaujali, a to se tam skoro neobjevili. Jejich fanoušky určitě potěší zahrnutí bonusové kapitoly z Drakenova pohledu.

Z Takemičiho se stává čím dál lepší protagonista. Na začátku knihy je sice pořád až zbytečně velký lůzr, ale zhruba v půlce se to změní. Takemiči najde konkrétní cíl, ke kterému směřovat a odhodlání ho dosáhnout. Čtenář mu fandí čím dál tím víc, jednak proto, že chce zachránit všechny ty sympatické postavy, ale také chce vidět jeho osobní růst.

Co se naopak nezlepšilo, je autorovo užití humoru. Už hned v první kapitole je velmi srdceryvný moment, který je úplně zničen špatnými vtipy a potřebou autora dělat z obličejů postav karikatury. Ano, někdy ten humor funguje, například co se Mikeyho týče, ale Tokyo Revengers by mnohem lépe fungovalo, kdyby se autor více položil do dramatických prvků a humorem spíše šetřil.

Pohled na delikventy

Kresba také zaznamenala zlepšení. Až na zmíněné karikatury se stává čím dál méně často, že by autorovi něco ujelo. Chyby v anatomii nejsou tak časté jako předtím. Občas se stává, že obličeje jednotlivých postav splývají do jedné. Vyskytuje se zde například jedna ženská postava, která na některých panelech vypadá úplně jako Takemiči s řasenkou. Místy to je nepříjemné, ale příliš to nevadí.

Co přímo bije do očí, je grafická úprava kabátů Tokio Mandžikai. Přesněji řečeno – vizuální podoba českého překladu. Původní japonské nápisy na kabátech jsou zaměněny za české a je velmi patrné, že jsou prostě jen vyťukané v počítači. Výsledek působí, jakoby nápisy nebyly součástí kabátů, ale jen létaly nad ním. Je otázka, jak moc velkou tvůrčí kontrolu nad tím měla Crew, ale nelze se ubránit dojmu, že by v tomhle případě byly lepší poznámky pod čarou.

Tokyo Revengers se pořádně rozjelo a pokud jste po prvním dílu váhali, zda pokračovat, tak druhý díl by měl přesvědčit, že to je série, kterou se vyplatí číst. Nezbývá než doufat, že bude jenom lepší.

Pokud stále nevíte, zda se sérií vůbec začít, tady je naše recenze na první díl.