Poznejte Strašáky, kteří lační po krvi

Strach je důležitý pro přežití každého tvora. Ale co když je strach současně zdrojem, který se podílí na vzniku děsivých stvoření, jejichž cílem je v nás vyvolávat další strach? Ve světe Strašáků tomu tak je a strachem to rozhodně nekončí.

Elliot – sirotek, který se přátelí s Smrťákem

Příběh začíná seznámením se s malým chlapcem Elliotem. Není na něm nic divného – obyčejný chlapec, který si zažil trauma a teď kreslí děsivé obrázky. Podle něho jsou ty příšery skutečné, sám je viděl. Ani jeho otec mu tenkrát nevěřil a vysvětloval mu, že Strašáci neexistují. Toho stejného večera jim však zazvonili na dveře a se když Elliot šel zvědavě podívat, komu to šel táta otevřít, tak zjistil, že už je sirotkem a k tomu všemu má ještě v domě nezvané Strašáky. Jedním z nich je Baba a z jistého, sobeckého důvodu touží po Elliotovi. Emoce, které ho v tu chvíli pohltily, způsobily přivolání tajemné postavy – Smrťáka. Řekněme, že stal jeho ochráncem a pomáhá mu v boji s těmito nepřáteli.

Sestřičky, Strašáci a Prastaří

Dospělí lidé tyto formy existence nevidí, ale kdybyste se mohli na svět podívat třeba skrze Elliotovy oči, viděli byste kolem hlav lidí poletovat malé tvorečky. Říká se jim Sestřičky. Jsou to naše temné myšlenky tvořené strachem, frustrací a násilím. Dalo by se říct, že Sestřičky jsou jakési základní jednotky a jejich kumulace umožňuje evoluci ve vyšší třídy těchto forem existence. Sestřičky se požírají navzájem, což vede ke vzniku Nočních můr, ze kterých se časem promění ve Strašáky. Když se vám ale podaří pozřít vyšší formu, můžete přeskočit onu zdlouhavou cestu. Tento způsob některé formy preferují, čímž si vytvářejí nepřátele a narušují pořádek. Pokud Strašák umře, v podstatě se rozpadne na hejno Sestřiček.

V tomto světě také existují Prastaří. Jejich úkolem je udržovat pořádek a pravidla. Dokážou ovládat lidi – respektive jejich strach a touhy. Mezi námi se pohybují už mnoho let a tahají za nitky. Mezi Prastaré patří i Smrťák a jestli jsem to správně pochopila, je to vnímáno jako titul, funkce. Být Prastarým je podobné, jako být šlechticem a není jich tolik. Některé nižší formy jsou tak drzé, že místo požírání Sestřiček se vrhají rovnou na Prastaré. Tento konflikt je součástí hlavního příběhu komiksu.

Svého času jsem nebyl nic víc než jen běs, vztek, nenávist a zloba… V průběhu let jsem nahromadil tolik Sestřiček, že už nezbylo místo na nic dalšího… Mé tělo jimi bylo nasycené. Plné černých myšlenek, které nebyly moje a bránily mi přemýšlet. Bylo třeba, abych našel způsob, jak se jich zbavit… Očistit se. Musel jsem zjistit, co ze mě zbude, když o ně přijdu. Tak jsem stvořil psa. Byl temnou postavou mé duše…

Monolog Smrťáka, Prastarého

Filosofie Strašáků

V příběhu se vyskytla mezi řádky myšlenka, že nadměrné množství vyvolávaného strachu paradoxně porušuje to základní pravidlo o přežití. Strašáci by měli chtít, aby lidé žili a dál pomáhali vytvářet Sestřičky, bez kterých by jejich svět nefungoval, resp. by jejich populace přestala růst a byla omezována. Jenže někteří z nich lidi vraždí, což je právě z tohoto úhlu pohledu nepochopitelné. Co je pro ně naopak přínosné jsou války mezi lidmi. Takovou sklizeň Sestřiček by přeci měli vítat. Zavraždění Elliotových rodičů mi tedy připadá stejně nelogické, jako kácet zdravou, plodnou jabloň.

V různých situacích postavy přenášejí na čtenáře své myšlenky. Některé z nich mají skutečně něco do sebe. Třeba v poslední třetině knihy má Strašák monolog o zlu a zlých stvoření. Podle něho není žádný pes od přírody zlý a žádné zvíře není příliš divoké. S tím bych souhlasila. Pokud se zvíře chová agresivně a je zlé, dělá to z nějakého důvodu – mnohdy je to kvůli přežití a v podstatě ze strachu. Napadlo mě, že vlastně strach je jako nakažlivá nemoc – mám strach, začnu být zlý a vyvolám strach v jiných (nakazím je).

Výtvarný způsob podání a vyprávění příběhu

Musím říct, že mě mátlo, když najednou máte přejít ze čtení po jednotlivých listech na čtení dvoulistů. Občas jsem se musela vracet a přečíst si celou pasáž znovu. Byly to většinou ty části knihy, kde se řešilo něco klíčového (např. zrod Smrťáka).

Kresby jsou zdařilé a plně vystihují atmosféru. Mají evropský charakter, ale můžeme v nich pozorovat i vmísené prvky mangy. Vyobrazení Strašáků je působivé a oceňuji, že Smrťák nemá tuctovou podobu pána s kosou. I když na dvoustraně o zrodu Smrťáka můžeme vidět, že v jistém období nosil černou kápi a kosu. Dokonce u toho stojí na tanku, takže si můžeme domyslet, kdy zhruba ,,frčel“ na této módní kreaci. Tvůrčí dvojice Salvia (autor) a Djet (kresba) si opravdu sedli a jsou na stejné vlně.

Komiks se v anglickém originále jmenuje The Boogyman (pův. franc. Croquemitaine). Tato postava se v příběhu objevuje jako Prastarý a mimo jiné rezonuje i skrze odlišná umělecká díla (např. ho můžete potkat v hororové počítačové hře The Park, v MMO hře The Secret World atd.). Ve Strašácích má sjednocený vizuál právě s těmi jinými pojetími – pán s cilindrem, dlouhým pláštěm, děsivým širokým úsměvem a holí zakončenou koulí. A přesně tohle je mi na Stašácích sympatické.

Slovo závěrem

Snažila jsem se nějak uchopit, co všechno je skryté mezi řádky. V komiksu jsou často jen útržky vět zakončené třemi tečkami. Jako, kdyby se autoři snažili celý svět schovat do tmy a pod vaše postele. Je tedy možné, že ty úvahy pochopíte jinak než já a že dojde k efektu Malého Prince. Musím ale podotknout, že kniha rozhodně není pro děti – je plná krvavých soubojů a obsahuje sprostá slova. Příběh jsem si užila a pokud máte rádi komiksy s filosofickým přesahem, mohu vám Strašáky jen doporučit.

Za poskytnutý recenzní výtisk děkuji nakladatelství Zanir.