Nové Spider-Verse ukazuje, jak se (ne)mají protínat světy

Od 1. června v kinech běží Spider-Man: Across the Spider-Verse, který přímo navazuje na první díl Spider-Man: Into the Spider-Verse, jak jsme vás ostatně informovali v našem článku. Po pěti letech si tedy pro nás Sony Pictures připravilo pokračování příběhu o Milesi Moralesovi, náhradníkovi původního Spider-Mana, který v jeho světě zemřel. Patnáctiletý mladík se ve snímku zhostí nové role „dobrého souseda“ s nadšením, ovšem jak už to bývá, problémy na sebe nenechají dlouho čekat.

První díl nás zasvětil do již známého příběhu o tom, jak se Miles vlastně Spider-Manem stal a jak ve svém světě nebyl jediným hrdinou s pavoučími superschopnostmi. Ne však bohužel na dlouho, a zatímco ten již známý Spider-Man zemřel v souboji se zlem, nastoupil na jeho místo Miles. Pak přišla řada zvratů a od zjevení se Gwen až po smrt Prowlera nás film nenechal na chvíli vydechnout. Jak si tedy počíná dvojka?

Spider-Man, kam se podíváš

Vraťme se úplně na začátek: uplynul nějaký ten čas a v úvodu se setkáváme s Gwen Stacy, alias Spider-Woman. Ta se role dobré sousedky ujala taktéž s grácií, ale ukazuje se, že světy čelí hrozbě v podobě nekanonických anomálií, které by mohly mít pro každý jeden vesmír fatální následky. Na scénu tedy přichází další Spider-Mani ze všech možných vesmírů, a že jich není málo. A k tomu na scénu přichází hlavní záporák, v jehož rukou spočívá síla mnohovesmíru. Z původně neškodně působícího a lehce nemotorného podivína se tedy stává bytost, ze které běhá mráz po zádech.

Nebyl to ale pouze poutavý děj, který dokázal zaujmout; tvůrci nesázeli jen na dobrý příběh. Vizuál snímku totiž tvoří nevšední, avšak pro sérii Spider-Verse naprosto typické grafické zpracování. Pocit, že se nacházíte v rozpohybovaném světě komiksových postaviček totiž místy podtrhují nenápadné vysvětlivky či odkazy na konkrétní komiksy, což ve výsledku celému filmu přidává. Nestane se tak, že se zjeví nový charakter a snímek vás zanechá ve zmateném „kdo to sakra je?„

Vedle příjemných detailů, jako zachycení emocí postav v podobě dynamicky barevného pozadí, nenápadných easter eggů a ikonické hudby, následoval řetězec překvapení, odhalení a jak už to ostatně bývá, plot twistů. A to vlastně až do samotného konce, ačkoliv, co si budeme, pár z nich bylo poměrně očekávaných, ale těžko říct, zda šlo o záměr či nikoliv.

Technické záležitosti

Nutno říci, že ačkoliv vzhled celého snímku tvoří čistě práce grafiků, animace nepůsobí nikterak podivně. Film má svůj unikátní styl a přestože jsem osobně měla chvíli problém přijmout jiný styl provedení Spider-Punka nebo vložených hraných scén, vlastně mi to ve výsledku až tak moc nevadilo. Dávalo smysl, proč se občas nějaká scéna z grafického hlediska lišila od dané normy a vlastně tím předávaly myšlenku, že ne každý vesmír musí nutně vypadat stejně. Řekněme, že si s tím opravdu hezky vyhráli.

Ani dílo dabérů nezklamalo – procítěné výstupy postav tak nepůsobily uměle, ba naopak předávaly pocity postav přesně tak, jak měly. Ať už šlo o humor, šťastné chvíle či momenty plné beznaděje a vzteku, vše bylo realistické. Žádné přehnané emoce, přehršel křiku a chaosu se nekonal. Perfektně vyvážené okamžiky nastaly i v momenty, kdy postavy řekly sotva pár slov, nebo dokonce mlčely úplně.

Je tu ale jedna, jediná a malinká výtka – užití cizího jazyka bylo v jednu chvíli docela časté a přestože šlo o krátké fráze, z nichž byl i pro neznalce kontext jakž takž pochopen, možná by neuškodily titulky s překladem pro lidi, které otázka, co si asi tak mohli říkat, nenechá chvíli v klidu… třeba jako mě. Je to však jen detail, nic, kvůli čemu by měl film získat podprůměrné hodnocení, jelikož tam těchto promluv nebylo až tak moc.

Závěrem?

Suma sumárum, jak je z celé recenze už jistě jasné všem, film jsem si užila. Bůhvíproč (a snad v tom nejsem sama) je má laťka pro zhodnocení filmu jako přinejmenším dobrého nasazena někde na úrovni filmového zpracování trilogie Pána prstenů, jenže když jsem odcházela z kina, hlavou mi běželo, že ten film byl boží.

Bez nadsázky tedy mohu říci, že po dlouhé době předčil film o superhrdinech má očekávání: děj graduje hezky postupně, nabírá dynamiku přesně tam, kde dynamický být má, zvolní tempo zase tam, kde je to potřeba a když vám chybí vysvětlení, stačí chvilku počkat, protože za pět vteřin přijde. Žádné tažení příběhu na sílu, žádná klišé a kýčovité chvíle. Ne, nic takového!

Ani na chvíli mě po zhlédnutí snímku nenapadlo, jestli to jako mělo být vše. Nedostavila se ani kapka pocitu neúplnosti, že tam prostě něco chybělo, že do toho času mohli vložit lepší scénky – ne. Nepřišla jediná vteřina, kdy bych se ptala sama sebe, zda to už konečně skončí a jak dlouhé to ještě asi tak bude. Nejde tedy o film, na který bych se podívala jednou a pak zdvořile odmítala možnost se na to kouknout znovu. Půjdeme opět na Spider-Verse? Ano, prosím!

Postavy dávaly smysl, jejich zpracování a zpracování všeho okolo, dokonce i nenápadných detailů, bylo vyšperkované do poslední maličkosti a upřímně jsem napjatá, jaký bude poslední díl. Předčí předchozí dva? Předčí i tento, který zcela jistě předehnal jedničku? Uvidíme. Je tu ale jedno ale. Pokud jste věrně, stejně jako já, čekali až na konci přijde potitulková scéna, musím vás zklamat. Ano, je tam, jenže narovinu nestojí za nic. Jednak má tak dvě vteřiny a jednak neodhaluje nic překvapivého. Že si i tak počkáte? Dobře, já vás varovala.