Filmová Barbie: až překvapivě dobré drama

Původně jsem v rámci Barbenheimer šílenství chtěla napsat jednu velkou společnou recenzi, ale nakonec jsem od toho upustila. Ani Barbie ani Oppenheimer si takové ošizení nezaslouží. A taková událost, jaká se stala teď, tedy že do kin v jeden den vstoupily dva naprosto, ale naprosto úžasné snímky, se už opravdu dlouho nestala a musí se řádně oslavit.

Barbie od samého počátku budila vášně: už od svého ohlášení a následně po vydání prvního teaser traileru, parodujícího Kubrickovo veledílo 2001: Vesmírná odysea, se mezi diváky vykrystalizovaly dva tábory. Ten první byl předem hluboce proti růžové oděné panence a film odsuzoval jako jasnou romanťárnu a trapárnu hodnou posměchu. Druhý tábor se u traileru bavil, a i vzhledem k poměrně kvalitním animovaným Barbie filmům doufal v kvalitní dílo. A jak se trailer za trailerem objevoval, začínali se lidé z prvního tábora opatrně přesouvat do druhého, a i se trochu těšili na pastelovou jízdu, které nasadil korunu hit I’m just Ken, který Barbie marketing geniálně vypustil těsně před premiérou. Nejsem určitě sama, kdo si jej prozpěvoval s Kenem již během prvního promítání a má ho, nyní v prodloužené filmové verzi, uložený na Spotify. Ano, je to až s podivem, jaké šílené písně se letos vryly lidem pod kůži: odvažuji se říci, že I’m just Ken Ryana Goslinga nyní sesadil Peaches Jacka Blacka. Docela doufám, že s tím Gosling vystoupí na Oscarech jako letos Black. I ten kostým by si mohl vzít, nezlobila bych se.

Právě vypuštění I’m just Ken nakonec potvrdilo, že nepůjde jen o komediální jízdu.

O kterou opravdu nakonec nešlo.

Boj mezi pohlavími

Nechápejte mě špatně. Film je protkán úžasnými humornými scénami, především v první polovině, kdy se děj ještě odehrává v Barbielandu. Celá říše Barbie je detailní napodobeninou dětských hraček, ať už jde o velký kartáč na česání vlasů, mléko, které neteče, bazén, ve kterém není skutečná voda, plastové vlny, nepohyblivého psa, trousícího plastové bobky… nemůžu se dočkat, až film uvidím znovu a budu si moci pořádně prohlédnout všechny ty detaily, které mi jistojistě unikly. Vše je pestré a růžové (film způsobil světový nedostatek této barvy od výrobce Rosco) a okouzlující. Každá Barbie má svůj vlastní vybavený dům, své povolání: prezidentka, lékařka, astronautka, dělnice. Barbie zkrátka vládnou jejich malému světu.

A pak jsou tu Kenové (a jeden Allan).

Kenové, jejichž jediným životním účelem je postávat kolem a čekat na svou Barbie, a snažit se ji ohromit či potěšit. Nikdo z nich vlastně nemá povolání, Goslingův Ken má v denním popisu pouze „stát na pláži a vypadat cool“. Nemají své domy, a jak sama Barbie ve filmu přiznává, ani neví, kde všichni bydlí. Asi na ulici? V domově pro ubohé, osamělé Keny? Kde, kde? Potřebuju to vědět!

Každopádně, Barbie svět je matriarchátem v tom nejsilnějším slova smyslu. Ženy vládnou pevnou rukou a nenechají muže, aby jim do něčeho mluvili. A možná by tomu bylo i nadále, ale shodou okolností se Barbie (Margot Robbie) začaly dít nepříjemné věci – má náhle plochá chodidla, myšlenky na smrt, které se jí nedaří zahnat a celulitidu na stehnech. Je donucena opustit tento pro ni tak báječný svět a vydat se do toho našeho. A tam najít holčičku, se kterou je spojená a zjistit, co se děje, než bude příliš pozdě a všechny ty změny jí natrvalo zůstanou.

Reálný svět ale není takový, jak si jej představovala, a dokonce ani její „holčička“ není taková, jak si myslela. Co je pro ni nepříjemným zjištěním, je pro Kena, který ji samozřejmě potají následoval, zázrakem. Ken totiž zjistí, že v našem světe vládnou muži. Snaží se tedy zjistit o patriarchátu co nejvíce to jde, a vrátit se s těmito znalostmi zpět do Barbielandu a sdělit všechny informace ostatním Kenům.

„I can’t even beach here!“

Ken

Film je vlastně dramatem o tom, jak ani matriarchát, ani patriarchát nejsou správné. Jak by se moc měla dělit, protože každé pohlaví má co přinést na stůl, co vložit do debaty. Jak by vláda neměla být v rukou jen jedněch z nich. Krásnou a výstižnou kritikou aktuální společnosti bylo vedení Mattelu, v čele s Willem Ferrellem. To je ve filmu složeno ze samých mužů a vlastně rozhoduje, co se bude mladým dívkám líbit a co ne. Navzdory tvrzení, že Barbie má postavení žen posilovat, se je vlastně snaží držet v šachu. Protože co je důležitější, než mít nad vším kontrolu? Než vydělávat?

Barbie obsahuje mnoho silných scén, ale nejvíce mne zasáhlo, když Barbie poprvé potká starou ženu, když Gloria (America Ferrera) mluví o postavení žen v dnešní společnosti a pak samotný konec, který zde samozřejmě nebudu prozrazovat. Slzela jsem nicméně několikrát, a o to více mě to dostalo, protože jsem to od této „letní šílenosti“ nečekala.

Obsazení snů

Hlavní roli Barbie si na své filmové konto připsala Margot Robbie, a neumím si představit nikoho lepšího. Už ve Vlku z Wolf Street místy jako blonďatá panenka vypadala, a zde to jen dovedla do dokonalosti. Margot je nádherná žena (jak je vtipně popsáno i v samotném filmu), a její široký úsměv skutečně působí, jako by byla opravdu klonem pravé Barbie. Zde se musím poklonit i před kostyméry, kteří vytvářeli oblečky, které hračka nosí/nosila: na Margot vypadaly všechny naprosto úchvatně. Robbie navíc k tomu všemu i výborně hraje: když jí z oka sklouzne první slza, možná v tu chvíli sklouzne i vám. Mně minimálně ano. Veškerá frustrace, zoufalství i smutek z ní z plátna přímo prýští a rozhodně je tohle jedna z nejlepších rolí, jaké kdy hrála.

Ryan Gosling jí jako Ken zdatně sekunduje. Ano, sekunduje, protože jakkoliv skvělá postava to je, a jakkoli se Ryan Kena zhostil s precizností jemu vlastní, film je stále o Barbie, ne o Kenovi. Přesto hraje Kena tak, že se s ním divák může naprosto sžít a promítnout se do něj, protože popravdě, kdo už někdy v životě nepotřeboval slyšet, že je dostatečný? Že je Kenough? Jeho Kenergy je navíc neskutečně nakažlivá, a když si k tomu ještě přidáte lásku ke koním… Oukej, Ken je prostě skvělý, a právě Gosling, kterého si jako Kena zpočátku dokázal představit jen málokdo, by za tuhle roli měl dostat Oscara, a to myslím smrtelně vážně. V La La Landu byl úžasný, ale to, co předvedl tady, to byl vrchol hereckého umění.

Co ještě musím vypíchnout je to, že do role CEO Mattelu obsadili Willa Ferrella. Protože jakkoliv je to vlastně zlý korporát, vlastněný a řízený muži, který bychom vlastně měli nenávidět, s Willem v čele to prostě nejde. Musím uznat, že to vymysleli dobře: film si dělá z Mattelu legraci, poukazuje na jeho shnilost, a přitom se člověk těší, až se zase objeví na scéně: a třeba cesta do Barbielandu byla velmi vtipně natočená.

V dalších rolích se objevili třeba Simu Liu (Ken), Michael Cera (Alan), Kate McKinnon (Divná Barbie), America Ferrera (matka Gloria) či Ariana Greenblatt (Sasha). Za zmínění stojí i John Cena a jeho Ken, který opravdu vyčnívá z davu.

V neposlední řadě ještě musím zmínit Gretu Gerwig, režisérku a scénáristku, která se do Barbie pustila s vervou loveckého psa. Z děl, která již natočila, můžete znát třeba Psí ostrov; scénář psala např. k Malým ženám. Bez ní by tento film nikdy nevznikl a patří jí tímto můj dík.

Růžová sluší všem

Pokud by vám vše, co jsem výše napsala, nestačilo, tak věřte, že i hudba a choreografie jsou na špičkové úrovni. Z Pink od Lizzo nebo právě z plné verze I’m just Ken budete nadšení, nebo alespoň já jsem byla, a vůbec celý zvukový doprovod je vymazlený. Je vidět, že si tvůrci se vším pohráli, nad vším se zamýšleli a že celý snímek je natočen s láskou a vřelou péčí.

To je vidět i v naprostých “maličkostech”: v tom, jak Glorie kreslí Barbie. Jak její muž spokojeně hraje Duolingo (opravdu se ten jazyk učí až teď, i když má Latino manželku?). Jak je Sasha a její kamarádky oblečená jako Bratz panenky (a to nebude náhoda). Je tam toho mraky. A věřím tomu, že s každým zkouknutím se, podobně jako ve Spider-Man: Across the Spiderverse, odhalí další a další drobnosti, které člověk předtím přehlédl.

Barbie prostě zaválela, a od Temného rytíře jsem nad žádným filmem už hodně dlouho takhle nepřemýšlela. Takže pokud jste na Barbie ještě nebyli, měli byste to napravit. Zajít si na ni sami nebo v partě, ideálně v růžové. A nejen ji čistě zkonzumovat, ale zamyslet se nad tím, co nám autoři chtěli sdělit, jaké bylo poselství filmu, protože ono tam vážně navzdory původnímu očekávání nějaké je.

A je velmi, velmi silné.

I’M KENOUGH.